Zdeňka Burghauserová, Květiny na obraze
Květiny na obraze vyskytují se od samého počátku malířství a jsou zprvu jen součástí obrazu stejně jako zvířata, krajina nebo architektura. Teprve kolem roku 1650 vznikne v Nizozemí, v zemi pěstovaných rostlin, první obraz, jehož hlavním a jediným předmětem zobrazeným jsou květiny. Od té doby zmocnilo se malířství tohoto půvabného předmětu téměř až do únavnosti - a nejvíce pěstovaly toto vděčné thema ženy. Malířky všech národů malovaly květiny všech barev a druhů, se všemi variacemi umístění, ve vázách květináčích, na poli i v zahradě a to tak často a v takové míře, že vytvořily pověru, jakoby toto thema bylo pro ženy zvlášť vhodné a nebo jejich výhradním majetkem. Výhradním do té míry, že když některé z nich chtěly přestoupit hranice tohoto oboru, byly okřikovány. Milé, krásné a drahé květiny ! Kolikrát byly pro vás ženy - malířky vysmívány, když se odvážily zpracovati themata jiná, lidštější ! A přece, sáhne-li po vás muž, nezazlívá jemu nikdo tuto látku, takže vidíme dnes ve specificky mužských spolcích na členských výstavách i 90 % obrazů květin a květinových zátiší. Zůstanou vždy vděčným oborem pro nové sestavy barev, pro mnohotvárnost linií a nikoliv nejposléze pro nevyčerpatelnou zálibu u kupujícího obecenstva. Zálibu tuto možno vystopovati až ku příchodu prvních japonských dřevorytů, které s nenapodobitelným půvabem uvedly motiv živoucí rostliny do evropských dějin umění. Vliv této japonské lásky ke květině projevil se i v hojnějším užití kvetoucích větviček při výzdobě domácností a odtud byl již jen krok ku výzdobě bytu obrazem květiny, jakožto doplňku nebo náhrady za květiny rostlé. Zajisté i ono nezávazné, letmé i libé spočinutí oka na svěže barevných skvrnách květů podporovalo vždy rostoucí zálibu u obecenstva, které se nerado namáhá s námětem výsostnějším.
Malířství květin nemělo však vždy jen tento bytově zdobný účel a jsou nám toho důkazem již drazí mistři praeraffaelovské doby, kteří s dojímavou něhou přizdobovali své Madony květinami, rozprostřenými k její poctě u jejích nohou. Tak němečtí mistři Albrecht Altdorfer a Mathias Grünewald stupňují účin svých prostomyslných obrazů použitím pečlivě provedených popínavých rostlin, kapradí a lišejníku, k nimž Grünewald přidává celé skupiny šťavnatých rostlin cizopasných.
Pohádkově krásným dojmem působí rovněž z XV. Století pocházející obraz slavného mistra florenckého, melancholického Sandra Boticelliho: "Primavera". Na obraze tomto ovíjejí hrdlo Jara-Primavery plané růže a prostá luční kvítka, a zlatý její vlas proplétají modré chrpy a žluté petrklíče. Plno drobných jarních kvítků, sasanek, karafiátů a narcisů je roztroušeno po zemi, ze které činí nádherný koberec. Stejně drahocenně působí užití květin na vzácném oltářním obraze nizozemském od Hugona van der Goes, namalovanémn ve stejné době pro Florencii. Na středu obrazu planou zlaté lilie, modrají se přesně vymodelované orlíčky a zachvívají křehké kosatce. Zajdeme-li však dále, do století největších mistrů italské renaissance, nenalézáme na obrazech žádného květinového dekoru. Nelze si ani velké monumentální umění s tímto drobným dekorem představiti. Titánské a chmurné postavy geniálního sochaře a malíře Michel-Angela žijí ve světě kamenném, v němž rostliny může být užito nejvýše jako guirlandy nebo festonu, nikoliv jako přítelkyně bytostí vytvořených. Avšak ani u kouzelného a svůdného Leonarda da Vinci, který věnoval tolik kreseb studií lidské fysiognomie, nenalezneme kvetoucí rostlinu na obraze a z jeho mála studií rostlinných, zachovaných v zámku Windsorském, čteme spíše zájem zvídavého umělce o fysiologický zákon růstu, než zájem čistě výtvarný. Stejně je neznámo, že by Rembrandt se byl kdy obíral kresbou květin a slavný mistr vlámský Rubens, který se celého světa zmocňoval s překypující silopu a šťavnatou mohutností /a to vše na formátech, o jakých se dnešním malířům ani nezdá/, nezdržoval se nikdy takovou podrobností, jako je mu kvítek. Sám praví: "Přiznávám se, že svým přirozeným nadáním jsem spíš nakloněn malovat obrazy ohromně veliké, než drobné zvláštnůstky". Tato jeho nechuť k drobnostem jde tak daleko, že on, který vymaloval za svého života tolik hroznů a plodů podzimní přírody, dává si vymalovat květiny pro svůj obraz "Madony v květinovém věnci" od Jana Breughela.
V téže době vyskytují se v Nizozemí vedle Breughela i jiní mistři obrazů květin - výnosné to zaměstnání v zemi pěstitelů a obchodníků s květinami. V tomto obrou vynikají zvláště Jan a Cornelis de Heem pěkným souladem barev, Jan Huysum přírodopisnou přesností a Rachel Ruyschová onou drobnohlednou pečlivostí, která dovoluje prohlížeti její obrazy zvětšovacím sklem. Od těchto nizozemských malířů můžeme datovati nepřehledný zástup malířů a malířek květin, který trvá již po tři století a jemuž dosud konce není. Že právě malířky jsou v tomto zástupu tak početně zastoupeny, možno vysvětliti snad oním ženským talentem pro vnímání a pozorován í drobných zvláštnůstek, který Rubens odpíral si přiřknouti a který je vyloučen z přísného stylu malířství monumentálního.
V portrétu bylo odedávna použito květiny jako předmětu , jehož uchopení dávalo gestu ruky jakousi ušlechtilost a užívají ho od dob Holbeinových skoro všichni mistři portrétu, zvláště ženského. Symbolickým prvkem je květina u novodobého malíře XIX. Věku, Begičana Fernanda Khnopfa, který na svém obraze "Arum-lily" vytváří podobenství jmenované květiny a portretované dámy. Stejně poeticky používá květin anglický praerafaelita Dante Gabriel Rosetti, který na svém obraze "Rosa triplex" symbolisuje třemi růžemi tři krásné dívky, jejichž něžný a nyjící typ dal básníku Oskaru Wildeovi podnět k vyslovení pověstného paradoxu, podle něhož příroda daleko častěji napodobuje typ, vytvořený umělcem, než opačně. /Life imitates far more Art than Art limitates Life/. Zajímavě působí také užití motivu rostoucích sněženek a holčiček na obraze skotského malíře Edvarda Hornela "Fair Maids of February", jakož i vymalování úseku kvetoucí zahrady s dívčinkami na obraze J.S. Sargenta, malíře londýnské společnosti v letech osmdesátých.
Nezapomeňme však i na vídeňského malíře Janse Makarta, v jehož obrazech časté užití podzimních kytic působilo na vkus celé minulé generace a zamořilo byty našich babiček známými "Makartovskými" kyticemi.
Docela stranou stojí obrazy květin francouzského malíře Odilona Redona, jež vydechují jakýsi rafinovaně těžký parfum a zdají se býti sborem tajemných a tesknících bytostí.
Z výtvorů českých malířů minulého století nutno jmenovati nevyrovnatelné květiny Josefa Manesa, nedávno znovu v Praze vystavené, kde je prokreslen každý odstín plátečků i tyčinek s něhou vpravdě ženskou, kterou však již sestra jeho Amelie Manesová nedostihuje.
Do výčtu starších představitelů české malby květin nutno zařaditi populární malířku růží Kleinmodovou, robustně malující Chodounskou, svižně akvarelující Sequensovou, chrámovou malířku květin Urbanovou-Zahradnickou, po anatomii zvětšených květin pátrající Podhajsou, milovnici rostoucích květů Mezerovou, jakož i z mužů neúnavně kyticemi se obírajícího Václava Špálu a Vincence Beneše.
Těmito jmény není však daleko vyčerpán počet malířů a malíře, malbou květin se zabývajících, není také úkolem krátké této přednášky vyčerpati toto bohaté thema. Bylo by si jen přáti - a to vyslovuji na konec svého pojednání - aby ženy nepovažovaly květiny za svůj jediný obor a naklonily se alespoň někdy nad hlubiny lidské duše a odposlouchaly z ní jiné, věčnější harmonie, které by zaznívaly i do vzdálenější budoucnosti a pěly o nových a bohatých možnostech ženského výtvarného ingenia.